Každý člověk už byl nemocný, alespoň jednou. Nikdo není výjimkou. Jenže by to musel být určitý světový unikát, který ještě nebyl prozkoumán. Pokud ho objevíte nebo osobně znáte, dejte mi vědět, protože si zaslouží samostatný článek, který by pomohl milionům lidí a stejnému množství by ublížil. Databáze Světové zdravotnické organizace (WHO) obsahuje tisíce nemocí a syndromů, známých či méně známých, a je neustále aktualizována. Možná až příliš rychle. Tato databáze však má smysl. Ukazuje, jak současný způsob života v posledních letech mění naše tělo a duši.
Administrativa, nebo správa, je oblast, ve které je lidstvo jedinečné, zejména v korporátní sféře. Popisuje, hodnotí, zapisuje, archivuje, zakládá, katalogizuje, tvoří databáze, a to pravidelně, manuálně, systematicky až automaticky. Pro koho? Pro poznání sebe, pro další generace, pro konkurenci, pro šéfa, pro systém nebo jen proto, aby to bylo. Každý má na to svůj subjektivně objektivní pohled. Já vám řeknu ten svůj, podložený zkušeností a vlastní ochotou se na této činnosti podílet.
Každý člověk má sny, vznikají už v dětství, vizualizují se, postupně získávají přesné obrysy a jsou podloženy touhou je jednou naplnit. V podstatě, jejich naplnění nám přináší uspokojení. Kolik z nich se nám podaří splnit, je už jen na nás. A na okolnostech, které také máme možnost do určité míry ovlivnit.
I já mám ty své sny, nebo jsem měl jako každé dítě nebo mladý člověk. Časem však každý sen ztrácí na své intenzitě. Určitě ne u každého, jsou i jedinci, kteří své sny nikdy neopouštějí a živí je každý den, aby nestratili pocit, že stále pro něco žijí. Gratuluji jim. I já jsem je živil až do dne, kdy jsem mladý a plný nadšení vstoupil do korporátního světa. Světa velkých, bohatých a mocných. Tak jsem to vnímal. Mohutné skleněné budovy, přísné výrazy, neustále zvonění telefonů a přicházejících emailů. Všechno bylo nové, dynamické, čeština anebo slovenština nebyla ani slyšet a dvacetistránková pracovní smlouva s neznámými výrazy mi dávala slib nového nablýskaného života.
Věřil jsem, že tento svět mi pomůže jako odrazový most naplnit ty mé malé dětské sny. To jsem ale nevěděl, že od daného dne bude všechno plynnout jinak. Odhodlaně jsem plnil rozkazy, vyřizoval, telefonoval a přitom sledoval o deset let starší kolegy, kteří dělali to samé jen s větší jistotou a unavenější tváří. Práce se časem neměnila, měnily se jen tváře a já se divil proč, pro mě se vize exkluzivního korporátního světa nezměnila. Po osmi letech snahy, odhodlání a přinášení tzv. “extra míle” jsem věřil v postup. Čekal, modlil se, dral se vpřed. Neúspěšně. Najednou jsem si uvědomil, že vedle mě sedí lidé o deset let mladší a dělají to samé jen s menší jistotou. Vystrašilo mě to. Bylo mi to až příliš známé. Možná je to jen můj neúspěch, no co když to platí univerzálně.
Začal jsem více sledovat a poslouchat lidi kolem, ale hlavně jsem začal poslouchat sám sebe. Co mi říká to mé já, jaké sny si naplňuje, kolik jich už splnil za těch osm let a jaké jsou další. Bylo to nějak ticho a jen sem tam se předral nějaký drobný záblesk bývalého snu. Nebyl jsem v tom sám, i ti lidé kolem mě měli tiché já. Jediné já, které mluvilo nahlas u nás všech, bylo to korporátní. A pořád mluvilo to samé, přinášej hodnotu, nepolevuj, přinášej hodnotu. Proč, komu, pro koho, co je korporátní hodnota? Odpověď už nepřišla a stále nepřichází. A víte, kdy už nepřijde nikdy odpověď, když položíte otázku PROČ? Po smrti. I když mnozí věříci by se mnou nesouhlasili, protože věří, že právě ta odpověď přijde až po ní. Vezměme to ale striktně fyzicky.
Abych si ulevil a samozřejmě naučený systematicky definovat, zakládat a katalogizovat, stanovil jsem si diagnózu. Postihl mě syndrom korporátní smrti. V databázi WHO ji nenajdete. Ptáte se, co je to za syndrom? Je to úplně běžný syndrom, a jako každá choroba má svoje symptomy. Více znalí by namítali, že je stejný jako syndrom vyhoření. Pro mě není. Abychom se pochopili a našemu poddruhu korporátů je to určitě bližší, popíšeme si to na jednoduchém životním cyklu korporátního zaměstnance:
Uvedení na korporátní trh – člověk má mladost, snahu, ideál, víru v lepší budoucnost, možnost přesunu do velkoměsta, získá slib stability, zvučný zahraniční název pozice, nový oblek, čip na korporátní šňůrce a pracovní “prasečí sárok” otočený do chodby kanceláře. Je vám to povědomé?
Nárůst ambice – člověk se stotožní s interními nařízeními, vykonává svou práci zodpovědně, zúčastňuje se “teambuildingů” pro posílení vlastní firemní hodnoty, věří v postup na vyšší poziční mety, zvládá zahraniční hovory a zlepšuje se v jazyce, lépe zvládá stres a efektivně komunikuje i díky bezplatným firemním kurzům a přitom si přestává uvědomovat vlastní ego. Stále nic?
Mírná stagnace – nastupuje po několika letech ve fázi nárůstu ambice. Nenabídnutá vyšší pozicní meta, bydlení s několika korporáty v bytech, které ještě stavěla Dynamitka, či Cvernovka pro loajální zaměstnance, těžší ranní vstávání a určitá ignorace problémů kolegů při ranní kávě v kuchyni. To bydlení vás dostalo, že?
Smrt – nebezpečná fáze, přichází nečekaně a pro každého korporáta v jiném roce, ztráta viditelného cíle, přesun z místa na chodbě do rohu místnosti, odpovídání na maily s posunem jednoho dne, sociální izolace, kontrola bankovního účtu častěji, než by bylo třeba, prohledávání internetových stránek bank s nejvýhodnější úrokovou sazbou na hypotéku a samozřejmě snaha vzpomenout si, kde se stala chyba. Už nežijete, nač se v tom hledat. Možná bych měl oslovit WHO a požádat o zařazení do databáze, ale co by to měnilo na situaci, byla by to jen další databázová položka, s níž by se někdo po 15 minutách “googlení” mohl stotožnit. A tam by skončil. Skôr, než ráno vstanete, usedněte si na kraj pronajaté postele a vyslechněte si to vaše já. Co říká? Hovoří o snech, či přinášení hodnoty? Pokud mluví o korporátní hodnotě, umřeli jste, a je čas znovu snít…
Poznámka: Všem vám, kteří jste našli v administrativě smysl svého života a stabilitu, patří můj obdiv.
30/8/2014
